Pro pomník byla zvolena žula z Vahlovic u Blatné, neboť najít čistý blok požadovaného formátu, je na Klatovsku obtížné. Blok o hmotnosti 9 tun se podařilo vylomit až na druhý pokus. Z čelního pohledu je přiznána struktura odlomeného kamene a jsou zde ponechány otisky pracovních nástrojů. Boční stěny pomníku jsou hladké. Z levé strany je kamenný blok v celé hloubce proříznutý do podoby poloviny sedmiramenného svícnu, který je z hmoty kvádru vyjmutý.
Pravá boční strana je pokryta jmény 266 obětí holokaustu, přičemž jsou řazena za sebou abecedně a mezi jednotlivými jmény jsou vynechána interpunkční znaménka i mezery tak, aby jména tvořila souvislý text. Autor tak nechává na příchozího působit masu jmen, aby tím vyjádřil tragédii židovské pospolitosti jako celku. Pravá strana pomníku je obrácená směrem k nedaleko stojící budově bývalé synagogy, ke které míří přístupový chodník složený ze tří mohutných žulových dílů. Dva díly slouží jako stupně vedoucí k pomníku a do třetího dílu, který je zapuštěný a navazuje na žulové kostky přilehlého chodníku, byly jako symbol transportů vloženy fragmenty kolejnic.

יזכור

(Jména)

ה' ינקם דמם

OBĚTEM HOLOKAUSTU

ROKU 2012
KU STÁLÉMU PŘIPOMNĚNÍ A VĚČNÉMU VAROVÁNÍ
MĚSTO KLATOVY

S myšlenkou připomenout 70. výročí transportů klatovských Židů do koncentračních táborů postavením pomníku se obrátili Dana a František Škůrkovi na tehdejšího místostarostu města Klatovy Jiřího Štancla, který se stal hlavním propagátorem této myšlenky na úrovni vedení města a aktivně se zapojil do veškerého dění spojeného s odhalením pomníku dne 3. 12. 2012. Podařilo se mu prosadit i napsání jmen všech 266 obětí na boční stěnu pomníku. Pomník samotný, jeho umělecké ztvárnění i situování ve veřejném prostoru je dílem sochaře Václava Fialy (*1955), který oproti původnímu návrhu doporučil v závěrečné fázi doplnit žulové desky vedoucí od pomníku k přilehlému chodníku. Na doporučení Václava Freda Chvátala byl text na pomníku uvozen hebrejským nápisem znamenajícím „Pamatujme“ a ukončen hebrejským nápisem, který znamená „Bůh pomstí jejich krev“.
Samotnému odhalení pomníku předcházelo slavnostní setkání  za účasti vrchního zemského rabína Karola Sidona, předsedy Federace židovských obcí Jiřího Daníčka, zástupců vedení města a pozvaných hostů v sále klatovské radnice. Milan Strnad, autor knihy Židé v dějinách města Klatov, zde připomněl osud klatovských Židů. Účastníci vyslechli též vzpomínku na klatovskou synagogu z pera klatovského židovského rodáka, spisovatele a básníka Františka Gottlieba a vzpomínku římskokatolického kněze a bývalého převora premonstrátského kláštera v Teplé Josefa Hugo Pitela na spolužáka a kamaráda Arnošta Ringera z Klatov, jehož jméno je také na pomníku zapsáno.
Z radnice se zúčastnění přesunuli k pomníku, kde následoval proslov starosty města Rudolfa Salvetra a po něm i Jiřího Daníčka. Vrchní rabín Karol Sidon odhalil pomník v 15 hodin a svou řeč ukončil modlitbou za zemřelé. Poté následovalo setkání v nedaleké Galerii 172 v ulici Čsl. legií. Přítomní si připili košer vínem a za osobní účasti sochaře Aleše Veselého byla zahájena jeho výstava nazvaná Stoupání k počátku.
Úkolu připravit seznam jmen obětí holokaustu z řad klatovských židovských občanů se ujali manželé Dana a František Škůrkovi. Při jeho vyhotovování pracovali s několika seznamy a databázemi obětí holokaustu a intenzivně řešili dvě základní otázky: jaký byl celkový počet klatovských obětí a jaké bylo přesné znění jejich jmen.
Na pomníku nejsou zachycena pouze jména klatovských židovských občanů deportovaných z Klatov na konci roku 1942 transporty Cd, Ce a Ez-St. Jsou zde i jména těch, kteří se do vyhlazovacích táborů dostali mnohem dříve. Někteří byli zatčeni již v září 1939 a vzati jako rukojmí do takzvané ochranné vazby, jiní byli zatčeni například za rozšiřování protinacistických letáků. V některých používaných databázích byly mezi klatovské oběti zařazeny též osoby, které byly v době deportace registrované Klatovech, ale bydliště měly jinde. Prověřováním jednotlivých údajů se ukázalo, že počet těchto registrovaných osob v databázích není přesný a úplný. Vzhledem k neúplnosti těchto zápisů a vzhledem k všeobecně malému povědomí o samotném termínu registrace, bylo jako jednoznačné kritérium pro zařazení do seznamu jmen na pomník zvoleno poslední bydliště dané osoby v době rozhodné (myšleno v době vypravení transportů z Klatov, v době zatčení nebo v době spáchání sebevraždy) – k osobám, které byly v Klatovech pouze registrované, se nepřihlíželo. Z tohoto důvodu ovšem na pomníku nenajdeme třeba jméno Eugena Löwyho, klatovského rodáka a dlouholetého předsedy Židovské náboženské obce v Klatovech, který měl přibližně od roku 1939 se svou manželkou a tchýní poslední bydliště v Poděbradech a který byl s rodinou deportován transportem z Kolína.
Pokud jde o počet klatovských obětí, ukázal se nejspolehlivějším zdrojem seznam vyhotovený Karlem Šternem, který sám koncentračními tábory prošel, vrátil se do Klatov a kromě péče o židovský hřbitov se po válce systematicky věnoval zachování paměti na klatovskou židovskou komunitu, a to nejen vypracováním seznamu klatovských obětí, ale i sepsáním vzpomínek na ni. Jeho práce Tak jsme žili, je ve strojopise přístupná v klatovském muzeu. Šternem vypracovaný seznam obětí na rozdíl od dalších databází obětí zahrnoval nejen z Klatov deportované Židy, ale i další židovské občany, kteří se do vyhlazovacích táborů dostali jinou cestou, ti se v jiných databázích vyskytovali jen ojediněle. Ve Šternově seznamu chyběly pouze dvě osoby a u další bylo mylně uvedeno její úmrtí, ačkoli přežila. Ve srovnání s jinými podklady byl tento seznam jednoznačně nejúplnější.
Pokud jména některých židovských občanů figurovala pouze v seznamech z roku 1940, bylo další prověřování provedeno na Okresním soudu v Klatovech ve jmenných rejstřících dědických spisů, kdy se zjišťovalo případné úmrtí těchto lidí v letech 1940–1942 (u více než desítky osob se prokázalo, že zemřely před vypravením klatovských transportů).
V některých případech bylo zařazení jména do seznamu na pomník sporné. Uvedeno je zde nakonec například jméno Selmy Černé, která v roce 1941 spáchala sebevraždu, aby ochránila svého nežidovského manžela. Na pomníku však naopak není jméno Lotty (Aloisie) Bermannové, která spáchala sebevraždu v Praze 3. 4. 1941, neboť nesplňovala kritérium bydliště v Klatovech v době rozhodné a současně se nepodařilo prokázat, že její sebevražda bezprostředně souvisela s rasovou perzekucí.
Druhým problémem při vytváření seznamu obětí byla otázka přesného znění jejich jmen. Nejčastěji se vyskytly nejasnosti u jmen osobních, pokud jde o použití české či německé varianty jména (Markéta – Margot, Elsa – Eliška) či volbu formy jednoho a téhož jména (Vilma – Vilemína – Viléma – Mina, Jan – Hanuš – Hans). Ojediněle byla sporná i příjmení (Eckstein – Ekstein, Fränkel – Frenkl, Sachsel – Sachsl – Saxl). Tyto případy by vyžadovaly ověření v matrikách, což z časových důvodů nebylo možné. U těchto nejasností proto byla dána přednost variantě, která se v prohledávaných databázích vyskytovala nejčastěji. Pokud však byl dohledán přímo autentický podpis osoby (jako tomu bylo v několika případech ve výše zmíněném seznamu z 9. 3. 1940), bylo její jméno na pomník uvedeno ve znění podle podpisu (na pomníku tedy najdeme Ellu Weinerovou a nikoli Elu či Elsu, případně Beno Löfflera a nikoli Benedikta či Bernarda).